Petr Moos

Ve čtvrtek 29. 2. 2024 jsme se v motolském krematoriu rozloučili s významnou osobností dopravy, panem prof. Ing. Petrem Moosem, CSc., dr. h. c.

S Petrem jsem se poprvé potkal někdy počátkem 80. let, a to – pro mnohé asi překvapivě – přes muziku. Jako liberecký občan totiž působil v evropsky proslulém dětském sboru Severáček, založeném v roce 1958 manželi Jiřinou a Milanem Uherkovými, a to od samého počátku. Pro svoji přátelskou povahu, a také organizační schopnosti, se postupně stal nepostradatelnou ikonou souboru, kde působil později i během studií jako jeden z vedoucích. Poněkud předběhnu, a prozradím, že s lidmi ze Severáčku se scházel celoživotně, dokonce ještě nedlouho před svým úmrtím. A protože v naší skupině Heuréka působili hned 3 odchovanci tohoto sboru (mj. syn sbormistrů Jura Uherek, a také moje žena Marie), jezdili jsme dětem zpívat, aby věděli „kam to až mohou dotáhnout“. A u toho přeci nemohl Petr chybět.

Petr Moos zcela vpravo, vedle něho sbormistři Severáčku Milan a Jiřina Uherkovi (cca rok 1960)

Naše dopravní kooperace nastala v ranných 90. letech, kdy Petr již byl děkanem Dopravní fakulty ČVUT Praha, o jejíž vznik se nemalým způsobem podílel, zatímco já vedl Dopravní komisi ODA. Oba jsme se sešli v tehdejší správní radě Českých drah, s. o., kde jsem se záhy naučil oceňovat jeho vlastnosti, které jsem dosud neznal: vysoce vyvinutá schopnost kultivovaně vyjednávat, a také pevně stát na svém názoru, aniž by se někoho nevhodně dotkl.

Na sklonku roku 1997 (po tzv. sarajevském atentátu) se začalo vyjednávat o nové vládě, a ODA tehdy zvažovala navrhnout mne na post ministra dopravy. Záhy jsme se ale dohodli, že vzhledem k atmosféře by byl vhodnějším kandidátem nestranický odborník. Navrhl jsem 2 jména, a tehdejší předseda ODA Jiří Skalický si vybral právě Petra Moose, což byla velice šťastná volba. Petr mi pak řekl, že to ale vezme jen tehdy „pokud se stanu jeho spolupracovníkem“ (1. náměstkem), což se i stalo.

Nový ministr přinesl nejen vysokou kulturu vedení úřadu, ale také některé postupy, které se velmi osvědčily. Vzpomínám např. jak hned na prvé poradě vedení prohlásil: „Přátelé, v EU je obvyklé, že porada, která by trvala déle než 1 ½ hodiny, je nefunkční. Proto každý má při na své vystoupení 2 minuty – v prvé minutě nastíní problém, ve druhé řekne, jak jej vyřeší. Pokud to není schopen podat ve 2 minutách, předloží věc písemně.“ Nevím, je-li toto tvrzení pravdivé, ale nesmírně se osvědčilo. Zmizely zbytečné dlouhé diskuze, vše se odehrávalo velmi konstruktivně, a přitom nám nezbývalo než problémy opravdu řešit. Použil jsem pak tento jeho „úskok“ s úspěchem při mnoha dalších příležitostech.

Petr Moos zcela vlevo, napravo od něj Miroslav Svítek, Vladimír Kremlík, Petr Forman

Pokud mám vzpomenout na konkrétní výsledky naší spolupráce, tak rozhodně nemohu opomenout „svůj“ vodocestný obor. Díky Petrovi totiž bylo mj. obnoveno Ředitelství vodních cest ČR, zrušené komunistickým režimem v roce 1949. Ale bylo toho samozřejmě více – na pouhých 8 měsíců až nečekaně.

Když v srpnu 1998 mandát „Tošovského vlády“ skončil, vrátil se Petr ke své Dopravní fakultě. Přizval mne také do Vědecké rady fakulty, kde jsem měl tu čest působit až do roku 2018. Díky tomu jsem se mohl seznámit s řadou dalších odborníků, včetně (tehdy) budoucích děkanů – za to jsem Petrovi opravdu vděčen.

Naše vzájemná spolupráce samozřejmě později nebyla již tak intenzívní, jako v roce 1998, ale trvala stále. Sešli jsme se nad řadou zajímavých problémů i projektů, a Petr měl vždy velmi případné a konstruktivní nápady. Byl jsem opravdu rád, že vždy podporoval plavbu a vodní cesty, veřejně se pozitivně vyjadřoval i k vodnímu koridoru Dunaj-Odra-Labe.

Dopravě se Petr samozřejmě nadále věnoval nejen na akademické půdě, ale i ve veřejném prostoru – ještě v roce 2018 přijal funkci předsedy dozorčí rady Českých drah. V posledních letech, kdy se přestěhoval do Turnova, spolupracoval s Dopravní fakultou již jen 1-2 dny v týdnu, zato ale velmi intenzívně působil ve funkci vedoucího projektu Modernizace Krajské nemocnice Liberec. Cítil to jako splátku za to, že mu v této nemocnici zachránili život po jeho (jím nezaviněné) havárii na motocyklu. Ano, Petr nebyl jen suchý „pan profesor“, ale kromě celoživotní lásky k hudbě měl i nečekané koníčky, mj. motocykl a paragliding.

Liberecké nemocnici se věnoval i v době, kdy již byl vážně nemocen. S nadšením mi vyprávěl o záměru i jeho realizaci, srdečně mne zval na prohlídku jak projektové dokumentace, tak postupné výstavby. Je mi moc líto, že se tato návštěva za jeho doprovodu již neuskuteční…

Petr Forman

ZANECHTE ODPOVĚĎ

Zadejte prosím svůj komentář!
Zde zadejte své jméno

Aktuálně

Cesta k ETCS v podmínkách ČR

Na webu Z dopravy mně zaujal článek Davida Votroubka z FS ČR „Jak dál po Pardubicích“ a bohatá diskuze k jeho článku. Svůj profesní život jsem zasvětil...

Podcasty

Podcasty na Spotify Apple podcasts